Loni jsme na krůtě vyhořeli a přijali ji za etalon neúspěchu. Když se nám nedařilo na Tmou, viděli jsme všude krůtí stíny, Sendvič byl krůtí už z principu, na Dnem jsme si místy připadali jako totální krůty a pokud jde o Bednu, ta k nám byla ještě krutější.
Smířeni s vědomím, že postupně hloupneme, jsme se přihlásili na naši druhou Krůtu. Naše odhodlání ukázat, co v nás skutečně je, padá hned na první šifře, kde po dvou hodinách marné snahy napasovat divné kolečko, rozdělené sítí 18 x 9 čar, na severní polokouli naší planety. Nepomáhá ani roztočit ho, najít v něm morseovku či brailla a aplikovat posun po směru hodinových ručiček. Posíláme potupný dead a další postup jsme nuceni číst z pexesa.
Celkem pohodlně nacházíme druhou šifru a s vervou se pouštíme do luštění očařské tabulky. Zatímco déšť postupně ustává, tým pracuje příkladně, pozorování střídá pozorování. Počty písmen na prvních čtyřech řádcích rostou s mocninou dvou, jedno písmeno má tedy dva potomky? Víťa šermuje termíny, zmiňuje Hoffmanův strom a binární rozvoj, kdežto my tomu prostě říkáme, že z písmenka uděláme nožičky. Tomík si všímá, že v horní řadě jsou písmena, která se v morseovce zapíší jedním znakem a potom už je snadné najít pravidlo vhodného rozvoje, kterým doplníme dva spodní řádky. Pochvalujeme si, že byla použita rozšířená morseovka a doufáme, že jsme ztrátu na týmy před námi alespoň trochu stáhli.
Přesun k chladicí věži u Tesca je delší, takže stihneme prodiskutovat, kterak Jordan Mechner sedával na dětském hřišti a pozoroval pohyb dětí, když potřeboval naanimovat prvního Prince of Persia, a jestli jde projít první level bez meče. Prý jde, musím to vyzkoušet. Víťa s Honzíkem se u Tesca odpojují a jdou nakoupit svačinku, my s Tomíkem vyzvedáváme třetí šifru a usazujeme se jediném suchém místě na jinak podmáčené stráni u věže.
„Fotografie“ týmu s připsanými poznámkami nás příjemně překvapuje. Očima přelétneme motto (Šaty dělaj’ člověka) a soustředíme se na nápisy na fotografii. U každého ze čtyř panáčků je jedna naše iniciála, fotka je nadepsána Lůzři = Přizdisáči a všude kolem nás popichují různé kruté nadávky. Když se dozvíme, že jsme másla, paka, pojachové (či pojaši), trotlíci a že bychom to měli raději zabalit, pouštíme se do brainstormingu.
Některá písmenka jsou černě vybarvená. Třeba O, B, A, malé E nebo P. Přemýšlíme, proč není vybarvené bříško v R a naopak jsou napůl vybarvená písmenka M, V nebo U. Že brouk na fotce je jen „další O“ stejně jako kroužek na Ů ve slově lůzři, nás napadá okamžitě. Přemýšlíme, zda orgové pracují s našimi přezdívkami, které jsme zadali při registraci. Hned vedle postavičky Tomíka je nadávka „Trotlík“. Moje postavička (Dero) se zase dá spárovat s nadávkou „degen“. Přicházejí Honzík s Víťou a drží se myšlenky, že Dero je degen. Podezřívám je, že se baví na můj účet. :)
Přemýšlíme, proč šaty dělaj’ člověka. Honzík je zastáncem Werichovské teorie, já poukazuji na mřížku. Bohužel ji nepřeměřujeme, nýbrž si myslíme, že je třeba do ní něco vepsat. Námitka, že čtverečky v genitální oblasti jsou příliš malé, je odbyta slovy, že to není pravda. Začínám se obávat, že hrdý tým jen se svými postavičkami nechce spojovat slova „malé“ a „genitální“.
Šipka u brouka nás mate značně. Nápověda nepomáhá. Víťa rýsuje přímky, které k ničemu nevedou, naštěstí u toho drží v ruce pravítko a jen tak mimoděk prohodí, že puntiky mají průměr cirka půl centimetru. Když to zaslechnu, chce se mi brečet. Prozrazuji týmu, že klasická fotka má rozměry 13 krát 9 centimetrů. Víťa už jen smutně narýsuje mřížku a čte řešení.
Při přesunu už tradičně drobně bloudíme. Na Lesné vyzvedáváme zadání čtyřky, uchylujeme se do ústranní a luštíme balónky. Hned zkraje si všímáme, že v okolí se nachází hromada ulic pojmenovaná po slavných lidech. Protože na papíře je hromada divných a ještě k tomu zdrobnělých křestních jmen, docházíme k závěru, že to není náhoda. Googlím Ibsenovu manželku.
Po půl hodině rozpačitých (čti žádných) výsledků myšlenku opouštíme a snažíme se o konstruktivní pozorování. Šipka vede k elipse buď zleva nebo zprava. Žádné dvě šipky nejsou orientované zcela stejně (Honzík oponuje). Adélka a Žofinka, které u sebe nemají žádné číslo, jsou na začátku a konci seznamu, pokud jména na papíře seřadíme abecedně? Náhoda? A co na to Evelínka?
Po padesáti minutách žádáme o nápovědu. Orgové se nenechají oblafnout a s odpovědí deset minut sečkají. Doufáme, že nás ještě mají rádi, protože tohle jim za hru provedeme ještě několikrát. :) Nápověda říká „Snad to nebude vaše konečná?“ a my s nadávkami (půlku věnujeme orgům, druhou sobě) během deseti minut konečné přiřazujeme a šifru louskáme.
Přiznám se, že dosud nevím, proč a čím měly pomoci Adélka, Žofinka a Evelínka. Snad že by se tak jmenovaly nové brněnské šaliny, o těch vím, že jsou „pokřtěné“. Protože ale studuji v Pra... tedy... v jiném, nejmenovaném městě, nemám takový přehled.
Na Loosové chvilku avizované hřišťátko hledáme. Když vyzvedáváme zadání šifry, srdéčko nám zaplesá. Jó, na křížovky jsme grandi. Princip je jasný okamžitě, Víťa s Tomíkem, bratrská dvojice, se pouští do luštění a odmítají jakékoli podněty zvenčí. Svačím. Po pár minutách experti narazí, když nedokážou u zbylých dvojic vymyslet správné příjmení. Velkodušně nabídnu pomoc a svůj humanitní rozhled, abych zjistil, že nic nevymyslím ani já. Po chvilkovém zamyšlení tajenku prostě doscrabblíme.
Při přesunu ke Kostelní Zmole vedeme flamewar na téma Android vs. iPhone vs. HTC. Shodneme se na tom, že nás vlastně vůbec nezajímá, co si ostatní myslí. Na rozcestí přesvědčuju ostatní, že máme jít na západ, kterýžto je jinde, než nastolený směr cesty. Vedeme flamewar na téma mapa vs. orientační smysl. Později zjišťuji, že jsem měl pravdu. Bohužel oni taky.
Vyzvedáváme šifru u východní brány a popocházíme kolem zdi na sever, abychom se usadili na pohodlné železné zábraně před cvičákem. Všímám si opakujících se dvojic písmen na začátku každé věty, Tomík hlásí, že v textu je přesně 144 slov. Opatrně přijímáme myšlenku, že by mohlo jít o grafiku. Zanášíme do mřížky každý výskyt skupiny písmen „je“ a překvapivě nám nevychází vůbec nic.
Štěkající pes nás vyhání ještě severněji. Zaobíráme se myšlenkou, zda je vedle počtu slov důležitý i slovosled. Na několika místech dokladujeme, že slovosled je „přiohnutý“ a přemýšlíme, co to znamená. Motto zcela ignorujeme. Mate nás, že ačkoli věty začínají téměř vždy písmeny „Je“, „Dv“ nebo „Pě“, případně „Os“, najdou se výjimky. Začínám se autisticky kolébat, abych indukoval geniální myšlenku, a ona přichází.
„Čísla!“ vzkřiknu. Jedna, dvě, pět! Hodíme očkem na motto a nechápeme, proč jsme jej až dosud přehlželi. Jsem v ráži a pokračuji: „Jedna, dvě a pět. To jsou nejčastější slovní druhy! Musíme z každé věty vytáhnout slovo toho kterého slovního druhu!“ Jsem hrdý na svou geniální myšlenku jen do doby, kdy se ukáže býti z druhé poloviny zcela mylná. Honzík ale čísla zapisuje a Tomík už čte po větách písmenka.
Vyrážíme na Ramešovu. Znervózňuje nás, že potkáváme na trase tak málo týmů. Předpokládáme, že nejlepší jsou minimálně o šifru dvě před námi a že těm, kterým se tolik nedaří, se nám daří průběžně utíkat. Vyzvedáváme klikyháky ve třech kruzích a přichází okamžik na který jsem čekal po celé ty tři roky chození na šifrovačky – se stoickým klidem ihned hlásím „Vida, semafor.“
Užívám si svých patnácti minut slávy, během kterých Tomík za pomoci chlýflistů všechny tři kroužky rozlouskne a přemisťujeme se na severní konec Vrázovy. Nezastaví nás ani trosjký kůň, který Chlýftým do pomůcek připravil, totiž že F a Z v semaforové abecedě znázornili stejným obrázkem. :)
Na Vrázové nic není. Neznepokojujeme se, jsme schopní dvacet minut neúspěšně hledat šifru na dvaceti metrech čtverečních. Rozdělujeme se a skenujeme terén. Když se po deseti minutách zase scházíme, docházíme k názoru, že šifra asi bude až u vodárny na Palačáku. Velím zkusit nejkratší možnou cestu přes Příkrou a úbočí kopce na vrchol a kousek dolů k vodárně. Riskujeme přesun a děsíme se toho, že bychom museli kopec obcházet.
Obdivujeme ulici Příkrou, která je skutečně příkrá. Debatujeme, jak se na ní asi v zimě dá zaparkovat, a postupujeme vrcholu vstříc. Po cestě se nám otevírají hezké vyhlídky, které si především já nemůžu nechat ujít, a tak posílám tým několikrát napřed. U vodárny už sedí dva týmy, hodně jsme si oddechli.
Merkur nás baví. Nejprve se ho snažíme poctivě skládat do různých tvarů, pak Tomík s Honzíkem rozvíjejí myšlenku stejných symbolů na jednotlivých dílcích, já přispívám postřehem, že bílá kolečka jsou průhledy a že dílky na sobě budou sedět od nejsvětlejšího po nejtmavší. Nakonec dospějeme k názoru, že výsledkem by měla být jedna přímka, na které budou vidět jen ta správná písmenka.
Snažíme se ji složit, to se i částečně daří, operujeme s orientací písmen, ale nic nám nevychází. Tomík čte „OT, pak to otočím a vyjde LIU“. Kýváme, že to jsou hezká písmenka, ale že s z toho nedá nic přečíst. Víťa zatím kouká do mapy a pak s úsměškem prohlásí: „Aproximoval jsem naši cestu. Zkuste tam najít Štompil“. Srdečně se zasmějeme.
Když pak Štompil nacházíme, dílky pootáčíme a akátovou zprávu doluštíme, zavládne bujaré veselí. Jmenujeme Víťu vrchním velkovezírem a já přemýšlím, nakolik nepoctivé je najít správné řešení na základě nevinného vtípku. Moje svědomí jen bezradně a pokrčí rameny a tak se přesouváme na devítku.
Ta nám vystavila stopku. Do konce hry zbývalo jen čtyřicet minut. Orgové nás ujistili, že se prodlužovat nebude, a tak po půlhodině víceméně planých snah, přestože slona afrického od indického poznáme bezpečně, devátou šifru vzdáváme a utíkáme před přeháňkou do blízké osvěžovny.
Celkově zavládne spokojenost. Nadáváme na balónky a těžkou první šifru. Těšíme se z toho, že jsme většinu šifer pokořili relativně rychle. Už posté si opakujeme, že příště si musíme víc všímat očividných indicií a že bychom mohli méně bloudit – na přesunech jsme opět zbytečně ztratili nejméně hodinu a půl, dost možná nás tato ztráta připravila o možnost letošní krůtu dojít.
Co se mně osobně líbilo:
· Trasa hry, střídání malebných scenerií a industriální zemitosti, rozumně dlouhé přesuny.
· Provedením druhá (morse strom) a osmá (merkur) šifra.
· Nápadem třetí (foto) a šestá (zavražděná dívka) šifra.
· Vyvážená obtížnost hry.
· Organizace – nikde šifry nechyběly, byly schované chytře a jasně, nápovědy chodily včas.
· Gong :)
Co se mně osobně nelíbilo:
· Matoucích prvky v šifrách (šipka na brouka ve fotu, celé balonky, 144 slov v šestce, ...).
· Ne zcela návodné řešení semaforu. Napsat "U vodárny na kopci" by bylo lepší.
· Nedošli jsme do cíle. :)
Sečteno a podtrženo – naviděnou příští rok na čtvrté krůtě!
Za Přizdisráče sepsal
-- Dero